8. březen si většina z nás spojuje s Mezinárodním dnem žen. Tento den je však významný pro naši republiku hned dvěma památnými výročími, která si členové OV ČSBS gen. Mikuláše Končického Ostrava každoročně připomínají. Nejinak tomu bylo i letos, kdy jsme se sešli u Zborovského památníku a položili kytice k pamětní desce, připomínající bitvu u Bachmače v roce 1918 a bitvu u Sokolova v roce 1943.

Bitva u Bachmače byla bitva první světové války. Boje československých legií (Československo v té době ještě neexistovalo) proti německé přesile proběhly 8. – 13. března 1918 u dnešního ukrajinského města Bachmač.

Během bitvy padlo 45 legionářů, 210 bylo zraněno a 41 pohřešováno. Německé ztráty se pohybovaly okolo 300 mrtvých a několik stovek zraněných. Významné byly nejen boje o bachmačský železniční uzel (vítězství oddílů Stanislava Čečka), ale i boj o most přes řeku Desnu, který měl zabránit proniknutí německých vojsk na Ukrajinu. Tím došlo ke krvavým bojům u Doče, kde se proslavila Olomoucká kulometná rota „Colt“ 6. Hanáckého pluku druhé divize našich legií. Prudký boj byl sveden i o zdejší vodárnu na nádraží, kde se německé jednotky zabarikádovaly.

V této oblasti byly již před 13. březnem 1918 použity celkem tři obrněné vlaky (dva české pod velením poručíka Jungra) a jeden ruský (broněvik) – nejdříve k průzkumu a později i boji, na příkaz pozdějšího legionářského generála Červinky. Obrněné vlaky se dostaly až k mostu přes řeku Desnu, nedaleko německé linie. Legionářům se podařilo most poškodit natolik, že pro německé ešalony dočasně nebyl průjezdný. Tím byl zpomalen postup německé pěchoty. Dík Čečkovu vítězství bylo Němci vyjednáno příměří, během něhož mohly naše vlaky volně projíždět bachmačským železničním uzlem k Čeljabinsku a Penze.

Přestože byl již uzavřen Brestlitevský mír mezi bolševiky a Němci, jeho nejednoznačná ustanovení co do přesných hranic Ukrajinské lidové republiky posloužila bolševikům jako záminka nepospíchat se stažením svých vojsk. Proto se bitvy účastnily také oddíly Rudé armády, společně s legionáři ze 4., 6. a 7. pluku.

Význam bitvy u Bachmače spočívá především v tom, že tu poprvé v novodobých českých dějinách bojovala čs. armáda, a to armáda státu, který ještě neexistoval, samostatně proti značné přesile armády mocného státu.

A jak to bylo u Sokolova? Před 79 lety se Čechoslováci v bitvě u Sokolova vyznamenali. Otakar Jaroš se jako první cizinec stal hrdinou SSSR.

Po stalingradské katastrofě Němci prahli touhou po odvetě. Od 4. do 25. března 1943 se odehrála charkovská strategická obranná operace Rudé armády, známá také jako třetí bitva o Charkov. Na jejím počátku čítala sovětská vojska 345 900 vojáků. Jejich součást tvořil 1. československý samostatný polní prapor o síle 954 osob pod velením plukovníka Ludvíka Svobody.

V rámci této operace svedli příslušníci československého praporu v ukrajinské vesnici Sokolovo (u nás je vžitý tento její ruský název; ukrajinský je Sokolove) ve dnech 8. až 13. března obrannou bitvu s Němci.

Zajímavé je, že její začátek i konec se na den přesně shodují se slavným bojem našich legionářů rovněž u ukrajinského Bachmače, jenž se odehrál před sto lety a pětadvacet let před bitvou u Sokolova.

Ačkoli plukovník Svoboda vydal rozkaz, aby se vojáci, bránící Sokolovo před náporem německé přesily, stáhli za řeku Mža, kvůli zničené radiostanici, a tudíž přerušení telefonního spojení se k nim tento rozkaz nedostal.

U sokolovského kostela zuřil hrdinný boj našich vojáků, během něhož padl velitel 1. roty a prvorepublikový důstojník nadporučík Otakar Jaroš. Podle jedné verze dostal zásah právě v okamžiku, kdy chtěl hodit na německý obrněnec protitankový granát, podle jiné utrpěl zranění a přejel ho německý transportér.

Čechoslováci se ctí splnili rozkaz nepustit Němce přes řeku Mža, i když cílem Němců bylo pouze dobytí Sokolova. Tohoto cíle Němci nejen dosáhli, ale 14. března znovu dobyli Charkov, druhé nejlidnatější ukrajinské město a v letech 1917 až 1934 hlavní město Ukrajinské sovětské socialistické republiky. To představovalo poslední významné německé vítězství na východní frontě za druhé světové války.

Přes celkový nezdar charkovské obranné operace (sovětská vojska v ní podle oficiálních údajů z roku 1993 ztratila 86 469 osob, 116 500 pěchotních zbraní, 3185 děl a minometů, 322 tanků a samohybných děl a 110 bojových letounů) chrabrost československých vojáků, kteří podle různých zdrojů přišli o 86 až 112 padlých, 114 až 180 raněných a 20 až 30 nezvěstných a zajatých, dva protitankové kanóny, sedm protitankových pušek, pět těžkých a šestnáct lehkých kulometů a pět minometů, vyvolala obdiv na nejvyšších místech sovětské hierarchie.

Nadporučík Otakar Jaroš, ač nikdy nebyl komunista, se posmrtně dočkal povýšení na kapitána a jako první cizinec obdržel titul hrdiny Sovětského svazu.

Němci podle různých odhadů odepsali 300 až 400 padlých a raněných (podle jiného zdroje československý prapor pobil 486 jejich samopalníků a vyřadil 19 tanků ze šedesáti), dvě samohybná děla a čtyři až šest obrněných vozidel.

Po obsazení Charkova Němci bez milosti postříleli těžce raněné Čechoslováky a z dvaceti zajatých pět odvezli do Protektorátu Čechy a Morava, kde je zneužili k propagandistickým účelům. Již v roce 1948, při příležitosti pátého výročí těchto dramatických událostí, došlo k přejmenování města Falknov na Sokolov. Tento název naštěstí nikdo nezměnil ani po listopadu 1989.

V roce 1974 natočil Otakar Vávra dvoudílný film Sokolovo. Po listopadovém převratu ovšem zazněly také kritické hlasy, odsuzující nasazení nedostatečně vyzbrojených vojáků a zdůrazňující do té doby zamlčovaný vysoký podíl důstojníků a vojínů židovského původu.  Nicméně k odkazu sokolovské bitvy se naše armáda, díky bohu, nadále hrdě hlásí.

Čest a sláva hrdinům obou bitev.