Sotva se zrodila Československá republika, dostala se do války. Před sto třemi lety se dostala do sporu s Polskem o Těšínsko a střet, který vešel do historie jako Sedmidenní válka, ukončil až nátlak Francie a Velké Británie, když československé jednotky chtěly postupovat dále do vnitrozemí Polska.

Desítky československých a polských životů byly zmařeny. Oficiální zdroje hovoří o třiapadesáti mrtvých československých vojácích, podle těch neoficiálních jich mohlo být až třikrát tolik. Taková byla bilance krátké války, kterou v lednu 1919 vedlo mladé Československo s Polskem. V porovnání s bitvami, které v Evropě zuřily ještě několik měsíců předtím, je to zcela zanedbatelné číslo. Pro mladý stát to ale byly ztráty vysoké. 

Sedmidenní válce předcházely spory o to, komu bude patřit Těšínsko, na které si dělaly nárok obě strany. Čechoslováci argumentovali tím, že knížectví historicky patřilo k českým zemím. Poláci pak jako svůj trumf zdůrazňovali, že převážná část obyvatel se hlásí k polskému jazyku. Napětí se stupňovalo a byla uzavřena prozatímní dohoda o rozdělení Těšínska mezi Československo a Polsko.

Poláci získali kontrolu nad Košicko-bohumínskou dráhou, což bylo jediné železniční spojení českých zemí s východním Slovenskem. Pro ČSR tudíž byla tato dohoda jen dočasným řešením. Situace se vyhrotila v lednu roku 1919. V Polsku byly vyhlášeny volby a v rozporu s uzavřenou dohodou se měly konat i v Poláky kontrolované části Těšínska, kde byly rovněž zahájeny odvody do polské armády. 

Československo se rozhodlo vojensky intervenovat. Velením akce byl pověřen tehdy podplukovník Josef Šnejdárek. Jeho síly tvořili převážně legionáři z Francie a Itálie, doplnění regulárními armádními složkami z Olomouce, Šumperka a Fryštátu a praporem dobrovolníků z Bohumína a Orlové. Dobrovolnická Národní garda měla přibližně pět tisíc mužů. V průběhu bojů byly síly dále podporovány novými jednotkami.

Poláci byli od začátku v defenzivě. Síly, kterým velel Franciszek Latinik, byly početně slabší. Polsko v té době vedlo i další konflikty se svými sousedy a v tomto období muselo většinu vojska vyslat do východní Haliče.

23. ledna dostali Poláci ultimátum, do dvou hodin měli sporné území vyklidit. Po uplynutí této lhůty zahájily jednotky postup. Byl obsazen Bohumín, Orlová a po těžkých bojích i Karviná. Těšín byl obsazen bez boje 27. ledna, Poláci ustoupili za Vislu. Ten den dostal  Šnejdárek rozkaz k zajištění železnice Bohumín-Těšín-Jablunkov a pak překročil Vislu. Poláci ustoupili ke Skočovu, tam zůstaly armády stát proti sobě. Útok na Skočov se již na nátlak Dohody neuskutečnil a v noci na 31. ledna zastavila československá vojska na základě rozkazu ministra obrany bojové akce. Oba státy podepsaly příměří. 

Oběti tohoto období připomíná monumentální pomník na městském hřbitově v Orlové, který byl odhalen 30. září 1928. V roce 1938 byl Poláky rozbit, po druhé světové válce částečně obnoven. Polské oběti připomínají památníky v polských Zebrzydowicích a ve Stonavě na Karvinsku. Spory o Těšínsko se znovu vyhrotily těsně před druhou světovou válkou a po Mnichovské dohodě Poláci území obsadili. Po válce se vrátilo zpět Československu.

Na  hřbitově v Orlové  se připomíná vzpomínka na rozdělení Těšínska každoročně.  V letošním roce se pietního aktu zúčastnili zástupci města Orlová,  členové a příznivci ČsOL Ostrava 1 a ČsOL Ostrava 2, ČSBS gen. M. Končického Ostrava a KSVV MSK. Pietní akt zahájil br. Lokaj z ČsOL Ostrava 1.  Zakončením celé vzpomínky byla hymna České republiky. V předešlých létech tuto vzpomínkovou akci organizoval br. Bílský z ČsOL Ostrava 2. Zaslouží si připomenutí, byl pro celou věc zapálen. Akci přišlo podpořit na třicet vlastenců.